Po týdenní práci pro ukrajinskou farnost Tyachiv jsme se rozhodli, že vyrazíme někam do hor. Ze začátku jsme chtěli něco ligt… protože většina z nás byla v tamějším kraji poprvé. Ani s mapami jsme na tom nebyli nejlépe(já měl jen okolí do 40km) a Zdenda měl jakousi skládací, ve které jsme se ani on ani já nemohli vyznat. Takže jsme plánovali, že si zajdeme jen na nějakou hřebenovku poblíž. A v tom přišel děda Míša(místní farník,který nám rozděloval práci) a řekl nám něco v tom smyslu, že bychom moli jít na Hoverlu- což je nejvyšší hora Ukrajiny… a už nám vysvětloval cestu. My si řekli OK a začali to hledat v mapách. Moje mapa byla pro toto totálně nepoužitelná- bylo to asi 10km mimo dosah. Stačila chvíle a z dříve nepřehledné Zdenkovy mapy se stal náš průvodce pro nadcházející týden. Fakt jsem nechápal….(mapa byla vytištěna z internetu bez toho, aniž se předem vědělo, kam se půjde). Teď nastalo další dilema. Jak se tam dostat?! Místo bylo vzdáleno asi 80km. Taxíkem takovou dálku…? To bychom se trošku víc šoupli přes kapsu, když je tam na naše poměry relativně levně. Místním chybělo jedno auto, takže nás vzít nemohli a tak jsme bezradně postávali. Chvilka přemýšlení… A je to tady! Markétce se podařilo zverbovat 2 řidiče ze Zlínské skupinky, která přijela až dnes… A bylo to „doma“. Zase jsem nechápal… Po slíbeném úplatku se rozhodli, že nás svezou. Cesta byla celkem adroš (radši ani nezmiňuji jak nás málem chytla místní MILICIA). No věřte nevěřte… po skoro dvouhodinové jízdě tankodromem jsme dorazili do zapadlé vesničky mající název Luhy, kde i něco, co se zdaleka podobalo cestě, končilo. Dál jsme museli jít pěšky.
Je neděle asi 5.00 hodin Kyjevského času. V sestavě: Já,Dan,Zdeněk,Kuči,Verča,Market Heiníková,Blaňa a Marťa stojíme před místním víceúčelovým podnikem (obchod,hospoda…). Potkáváme dva Poláky, takyturisty, s pivkem v ruce a ptáme se: „Odkud jdou“ a hlavně: „Jaká byla cesta“.Dozvídáme se, že museli nejmíň šestkrát brodit. To je pro začátek dobré vědět…Vydáváme se cestou necestou touto vesničkou směrem k horám.
Ráno jsme se Zdeněk a já vzbudili o něco dřív a uvařili čaj. Poté jsme vzbudili posádku (v duchu skautském) a začala snídaně. Na Ukrajině vyrábějí zvláštní chleba, takový černý, hutný a dá se říci, že i chutný. Hlavní výhoda byla, že byl pro svoji hmotnost(0,5kg) překvapivě malý. Po snídani jsme sbalili ještě trochu vlhké stany a vydali se podél řeky zvláštně značenou cestou-necestou směr Hoverla. Počasí nám zrovna moc nepřálo- bylo mlhavo, ale hlavně že nepršelo. Skoro jediným poznávacím znamením, že jdeme správně, byly výškové kóty, u nichž jsme si dávali pauzu na svačinu a nutný „doping“(sojové řezy to jistí) . Tempo skupiny určuje většinou „nejslabší článek“, což nezní zrovna pěkně…přiznávám. U nás to byla Marťa, poněvadž neměla s nebo kotníkové botky a šla jen v teniskách a sandálcích. Dopředu jsem si říkal... : „Teda jestli to ona zvládne... tak se můžeme všichni zahrabat". Tempo jsme nabrali takové ostřejší… až jsem koukal a po cestě jsme se hodně-krát zvěčňovali na kartách či filmech našich fotoaparátů. Cesta lesními serpentinami nám dávala celkem zabrat a tak jsme čas od času zastavili, abychom si oddechli a doplnili nutné zásoby. Hřebenovka začínala dokonce i podle mého odhadu v 1500m.n.m. Tam už se šlo o něco lépe… i když trochu foukalo. Cestou nahoru jsme potkali myslím jen 2 turisty což se mi zdálo poněkud málo… asi ostatní odradilo poněkud zvláštní počasí. Nejtěžším úsekem byl asi finální pěšinka do vrchu Hoverly, tam jsme se opravdu zapotili. A poněvadž byla mlha a každý měl jiné tempo tak jsme za chvíli jeden na druhého neviděli. Na vrchol jsme všichni ve zdraví dorazili kolem 16. hod.
Když jsme se podívali pod sebe viděli jsme něco jako kamenný kotel, z něhož uniká hustá bílá pára. Na nejvyšším bodě byl vztyčen kříž, vedle něj památník a taky tam vlála vlajka Ukrajiny. Bylo tam asi 20lidí. Udělali jsme tam nějaké fotečky, napsali vzkazy domů(pokud se objevil signál) a poobědvali. Konečně jsme objevili lidi, co mluvili anglicky. Byla to skupinka z Kyjeva. Mluvili jsme s nimi o našem záměru- sejít dolů pod kopec a najít místo na přespání, což nám nedoporučovali. Ukázali nám na mapě jakési jezírko u něhož je prý něco jako kemp- mají tam prý namířeno. Tak jsme si, i když se smíšenými pocity, řekli OK… a vydali se směrem dolů. Čekala nás asi šestikilometrová hřebenovka. Nikdy bych nevěřil jak těžké je přejít takový úsek za nevlídného počasí, zvlášť když se ještě objevily bolesti kolenních vazů a projevila celková vyčerpanost posádky. Zbývaly nám už asi jen 3km… a morálka skupiny byla už opravdu silně narušena. Co se dalo dělat… v zájmu přežití a zachování dobrých vztahů se skupinou jsem řekl: „Děcka… jestli tam dneska dojdeme tak dám všem pusu…a zítra bude hned po pro buzení kapucino a horká čokoláda pro všechny“ To byla nabídka, která i za normálních okolností tlačenici vyvolá. Pokračovali jsme dál, i když s menšími obtížemi.
Asi pár minut po osmé hodině Kyjevského času jsme tam dorazili. Před vytouženým místem jsme se museli sice ještě pár metrů prodírat klečí ale bylo to „doma“.Před námi se rozprostíralo celkem velké jezírko s modravou hladinou a krásně čistou vodou. Jen jedno se tomu dalo vytknout, vedle byla celkem velká hromada s odpadky- ale to je na Ukrajině asi „normální“. Rychle jsme postavili stany a dali se do vaření večeře. Bágl jsem měl opravdu dost těžký a tak jsem se rád zbavil několika konzerv,stravoval jsem se společně se Zdeňkem a Market(byla to naše máma). Uvařili jsme si vepřové s rýží…. což je v porovnání s Hostincema, které jsme měli skoro každý den, opravdu „pošušňáníčko“. Chvíli nám trvalo, než jsme si všimli, že jsme se utábořili vedle dvou týpků z Česka… konečně mateřština, tak jsme chvíli pokecali a pomalu se chystali na spánek. Po včerejší Danově zkušenosti s deštěm, jsme se rozhodli nic neriskovat- nasoukali jsme se do mého stanu tři a bágly jsme šoupli do Danova volného stanu. Budík jsem si nastavil asi jako jediný...slib je slib. Chvíli před usnutím byl ještě slyšet pronikavý smích Market a Verči ale už jsme si zvykali. To byla noc... Namačkáni jsme byli jak sardinky a skoro se nedalo dýchat. Ale hlavní důvod- nepromoknout byl splněn- i když celou noc nepršelo.
Ráno některé z nás čekalo opravdu zvláštní probuzení. Měl jsem budík nastaven asi na dvě hodiny před plánovaným budíčkem, a do zazvonění chyběla asi hodinka a v tom někdo začal vedle našeho stanu šramotit pet lahvemi a byly slyšet i řinčení něčeho kovového… I když jsem měl ještě půlnoc, musel jsem se chtě-nechtě vzbudit… co kdyby tu byl nějaký ukrajinský poberta vybíral Danův stan, do něhož jsme si dali všechny své věci. Rychle se obouvám, otevřu stan a co nevidím.... Kůň, který se prohrabuje odpadky, které naši „předchůdci“ naoko zamaskovali kameny. V zápětí se budí Zdeněk a než mu vysvětlím s kým máme tu čest, už jsou na světě exkluzivní momentky.No nic… vrhl jsem se na nádobí a slíbené Capuccino a Zdenda se šel s foťákem projít po okolí. Naše aktivita nenechala spát i další holotu z naší osádky… A když Blaňa uviděla koně…hrr za ním. Místní pastevci ji nabídli dokonce i projížďku, což samozřejmě neodmítla. Jen bylo trochu obtížnější se na něj bez sedla dostat. (Tímto se její nová přezdívka „Klisňák“ formálně potvrdila). Pak jsme se šli umýt k jezírku a někteří neodolali a museli si i zaplavat i když voda měla něco kolem 15°C. Snídaně na sebe nenechala dlouho čekat a byla opravdu vydatná. Jen Danovi se ze stanu nějak nechtělo z vyhřátého hnízdečka. Poté Následovala asi nejpříjemnější část dne… masáž z Kučiny a Blaniny dílny… tady neodolal nikdo, protože záda byla po včerejšku náležitě cítit a tak jsme si je „vzájemně“ dali do pořádku . Relaxovali jsme asi až do 12.00, naše dievočky si mezitím upletly copánky a pak jsme se vydali na další cestu skrz Karpaty.
Opouštěli jsme kemp skoro jako poslední, protože dnešní plánovaná trasa byla krátká a tak nebylo kam spěchat. Cestou jsme potkali celkem dost lidí a mnozí , mezi nima i skupina z Prahy, přicházeli z hory Pop Ivan na níž čněla jakási tvrz. Sice jsme měli asi po 10km sejít už do údolí, ale v každém byla jakásí zvědavost tajemný objekt prozkoumat, a tak jsme se rozhodli pokračovat po hřebeni. Chtěli jsme zakempit až „nahoře“ ale čas ani okolnosti nám to nakonec neumožnily. Už se šeřilo a my jsme museli najít místo bez kamenů a se závětřím. Nakonec se jnám to podařilo… a koho nevidíme, na louce z levé strany hřebene opět potkáváme ty dva české „dobrodruhy“ vedle nichž jsme tábořili už včera.Vycházeli asi 2 hodinky před námi a tak už stihli postavit stany. Byl nádherný západ slunce. Všechno okolo bylo v takové načervenalém odstínu.Po večeři jsme celkem rychle usnuli.Mnozí z nás spali tuto noc pod stanem asi nejvýše v životě 1900m.n.m.
super Jamesi! Konecne mapa, kterou jsem shanela, tak aspon vim, kde ju mam hledat... kdy das pokracovani?
Jamesi, moc pěkné, já jsem líný na psaní kroniky, tak aspoň takhle :)
jéééj, jamesuuu, tys napsal další den?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.